Jdi na obsah Jdi na menu
 


Japonsko - informace o státě

 
 
Země:Japonsko
Oficiální název:Japonsko
Kontinent:Asie
Rozloha:377 835 km2
Počet obyvatel:127 463 611 (červenec 2006)
Nejvyšší hory:Fudži 3776 m
Největší jezera:Biwa 695 km2
Státní zřízení:pluralitní konstituční monarchie s dvoukomorovým parlamentem
Největší města:Tokio (hl. město) 11 950 000, Jokohama 3 325 000, Ósaka 2 640 000
Úřední jazyk:japonština
Etnický původ/Národnostní složení:Japonci 99,2%, Korejci 0,6%, ostatní 0,2%
Náboženská příslušnost:šintoisté 39,5%, buddhisté 38,3%, křesťané 3,8%, ostatní 18,4%
Měna:1 jen = 100 senů
Hrubý domácí produkt (HDP):4 220 000 000 000 US dolarů (2006)
HDP na osobu:33 100 US dolarů (2006)
Průměrný věk dožití obyvatel:81,25 let (2006)
Struktura HDP:zemědělství a rybolov 2,2%, těžba 0,3%, průmysl 35,5%, stavebnictví 8,7%, služby 53,3%

Japonsko je ostrovní stát na okraji kontinentálního šelfu u východního pobřeží Asie. Od pevninské Jižní Koreje ho dělí Korejský průliv asi 180 km široký. Relativní geografická a kulturní izolovanost Japonska (císařství přerušilo své styky s jinými kulturami na dvě stě let až do poloviny 19. století) přispěla k rozvoji pozoruhodně jednotné společnosti.

Již od samých počátků se japonská civilizace střetávala s destruktivními silami přírodních živlů: zemětřesení, sopek, ničivých vln tsunami a tajfunů. Osídlení, stejně jako zemědělství a průmysl, se díky nepřístupným horám a hustým lesům soustřeďovalo do oblastí pobřežních nížin. I přes uvedené nepříznivé podmínky a nedostatek surovin se Japonsko ve 20. století změnilo z feudálního státu v jednu z nejdynamičtějších průmyslových zemí světa.

Přírodní poměry

Japonské ostrovy tvoří oblouk dlouhý kolem 2500 km. Jedná se celkem o 4000 ostrovů, ale rozlohou významné Jsou jen čtyři: Honšú, Hokkaidó, Kjúšú a Sikoku. Ty oddělují mělké šelfové Japonské moře na západě od hlubokého Japonského příkopu Tichého oceánu na východě a jihovýchodě. Na jihozápadě 1000 km dlouhé souostroví Rjúkjú s ostrovem Okinawa tvoří hranici Tichého oceánu a Východočínského moře. Asi 1000 km na jih od Tokia se rozkládají malé Boninské a ještě dále tři Vulkánové ostrovy. Na severu dělí Hokkaidó od ostrova Sachalin La Pérousova úžina a za další úžinou Nemuro na severovýchodě leží sporné Kurilské ostrovy patřící Rusku.

Povrch

Všechny japonské ostrovy jsou převážně sopečného původu a velmi hornaté. Nejsevernějším ze čtyř hlavních ostrovů je Hokkaidó. Horská pásma jej prostupují od severu (pohoří Kitami), přes centrální Išikari se sopkami přesahujícími 2000 m k jihu (Hidaka). Třetí horské pásmo vyplňuje poloostrov na západě a je od ostatních odděleno nížinou protékanou nejdelší japonskou řekou Išikari.

Na jih od Hokkaida, za Cugarským průlivem, se rozkládá Honšú - největší a nejlidnatější ze všech ostrovů. Od severu se středem táhne pohoří Óu, podél pacifického pobřeží hřeben Kitakami - pokračování horského pásma z ostrova Hokkaidó. Centrální část Honšú vyplňuje složitý systém pohoří souhrnně nazývaný Japonské Alpy. Poblíž jižního pobřeží západně od Tokia se tyčí osamocená sopka a nejvyšší hora Japonska Fudži (3776 m). Jihovýchodně od centra Japonských Alp se na ploše zhruba 13 000 km2 rozprostírá největší japonská nížina Kantó. V její jižní části, při Tokijském zálivu, leží hlavní město Tokio.

Na západ od centrálního horského systému se rozkládá menší nížina Nóbi, která obklopuje město Nagoju ležící na pobřeží k severu hluboce zabíhajícího zálivu Ise. Bále odtud na západ se nachází největší japonské jezero Biwa. Většinu k západu se zužujícího ostrova vyplňuje pohoří Čúgoku. Úzká pobřežní nížina na jeho jižní straně lemuje tzv. Vnitřní moře se stovkami malých ostrovů, oddělující západní Honšú od ostrova Šikoku s horami dosahujícími téměř 2000 m. Na jih od jezera Biwa vybíhá široký a hornatý poloostrov Kii. Na jeho západním pobřeží při Osackém zálivu leží druhá největší konurbace Japonska Ósaka-Kjóto-Kóbe.

Nejzápadnější ostrov, Kjúšú s velmi členitým západním pobřežím, je oddělen na severu od Honšú úžinou Simonoseki a na východě od Sikoku průlivem Bungo. Vulkanické masivy ve středu ostrova jsou již nižší, nejvyšší vrcholky překračují 1700 m. Na jih od Kjúšú vyčnívá z moře řada aktivních vulkánů.

Japonsko představuje seismicky velmi aktivní oblast, postihovanou desítkami zemětřesení ročně i častými erupcemi sopek. Eviduje se minimálně 60 činných sopek. Nejaktivnější zóna je na jižním Kjúšú, další pak na severním a středním Honšú. K ničivým katastrofálním zemětřesením dochází v průměru jednou za pět let.

Na ostrovech je mnoho řek, ale většinou jde o krátké dravé toky odvodňující poměrně malá území. Na jaře jsou napájeny tajícím sněhem a firnem z hor, v létě pak monzunovými srážkami. Častým jevem v nížinných oblastech jsou záplavy.

Podnebí

Japonsko má podnebí monzunového typu, které se značně liší podle zeměpisné šířky od chladného severu po subtropické na jihu. V zimě převažují severozápadní větry, které vanou z kontinentální Asie a způsobují ochlazení pod bod mrazu. Studený vzduch zvlhne nad Japonským mořem a vytvoří se hustá oblačnost, která celému západnímu pobřeží i horám přináší vydatné sněhové srážky. Na východě jsou zimy sušší s menší oblačností. Úzký pás při jihovýchodním pobřeží je též oteplován teplým proudem Kuro-šio. Průměrné zimní teploty jsou na jihu vyšší, a proto mohou zemědělci na Kjúšú sklízet i zimní úrodu.

Koncem března, s tím jak se otepluje asijská pevnina, se větry začínají stáčet k jihu a východu a někdy kolem poloviny června či začátkem července nastává několikatýdenní období prudkých lijáků známé pod názvem baiu, "slivoňové" deště. Léto je mimořádně horké a vlhké provázené častými pobřežními mlhami, zejména v oblasti zálivu Inubo na jihovýchodě, kde se studený mořský proud Oja-šio stýká s teplým proudem Kuro-šio. Na severu jsou léta chladnější a přechodná období kratší. Na přelomu srpna a září se cirkulace vzduchu opět mění a dochází k prudkým bouřím, tajfunům provázeným silnými dešti. Tajfuny mohou, zejména na jihu, dosahovat katastrofálních účinků a jsou známy případy, kdy zničily většinu úrody rýže. Od října se začíná silně ochlazovat. Srážky jsou díky hornatému terénu a těsné blízkosti moře po celý rok vydatné a v nejvyšších polohách na Honšú a Hokkaidu trvale leží sníh. Celé Japonsko dostává více než 1000 mm srážek, centrální Japonské Alpy pak více než 2500 mm.

Rostlinstvo a zvířena

Přibližně 2/3 území Japonska pokrývají lesy a na několika místech se uchoval i původní pralesovitý porost. Bambusové lesy sahající svým severním okrajem až k Tokiu poskytují užitkové dřevo a bambusové výhonky se používají jako zelenina. Višňové stromy sakury, tolik ceněné pro své květy, se vysazují po celé zemi a v horách rostou i divoce. V Japonsku se rozlišuje pět vegetačních pásem. Rjúkjú, Boninské souostroví a Vulkánové ostrovy, nejjižnější oblast sahající až k obratníku Raka, je pokryta subtropickými deštnými lesy, ve kterých najdeme kafrovníky, stromové kapradě a morušovníky. Druhá vegetační formace subtropické zóny začíná na svazích jihozápadních ostrovů více než 2000 let starými japonskými cedry. Táhne od ostrova Jakušima přes Kjúšú, na kterých sahá až do výšky 1000 metrů až za střední Honšú, kde klesá k hladině moře.

Listnaté a smíšené lesy tvoří třetí zónu, která sahá na Šikoku do výše 2000 metrů. Typickými stromy jsou buk, břízy, kacura a dub. Čtvrtá zóna tvořená hlavně jehličnatými severskými lesy začíná v místech, kde průměrná roční teplota klesá pod 6 °C, tedy zejména na horách středního Honšú a na jihozápadě Hokkaida. Mezi stromy severských lesů najdeme sachalinský smrk, sachalinskou jedli a jedli modrou. V nejvyšších polohách hor přecházejí tyto lesy v pátou zónu charakteristickou křovisky, plazivou borovicí a alpskou vegetací.

V zalesněných horách ve vnitrozemí žije široká paleta zvěře. Od divokých prasat přes medvědy a divoké psy lovící zajíce, srnce a antilopy až po opice. Japonský makak představuje nejsevernější rozšíření opice na světě. Vyskytuje se zde i mnoho druhů ještěrek, želv a hadů, včetně jedovatých jako jsou mořská krajta a druhy habu a mamuši.

Velemlok japonský žijící na Honšú a Kjúšú může dosahovat délky více než 1,5 metru. Japonsko je též velmi bohaté na různé druhy hmyzu, a sladkovodních ryb. Na celém území je hojně rozšířeno ptactvo, jen zpěvavých, ptáků je zhruba 150 druhů. Typické vodní druhy zastupují albatrosi, buřňáci a kormoráni. Vody východně od mysu Inubo patří k nejbohatším lovištím světa, zejména tresek, lososů a korýšů.

Společnost

Až do poloviny 19. století riskoval každý cizinec, který se snažil proniknout do Japonska, život a žádný z Japonců, kteří zemi opustili, se nesměl vrátit zpět. Po vynuceném ukončení politiky izolace roku 1853 se Japonci vydali na cestu prudkých společenských a hospodářských změn a neomezeně přejímali západní technologie. V poválečném období dosáhla japonská společnost během jedné generace nesmírného hospodářského vzestupu.

Dějiny Japonska

Podle dochovalých legend japonské dějiny začínají rokem 660 př. n. l., kdy nastoupil na trůn první japonský císař Džimmu. Pravděpodobně šlo o panovníka státu Jamato v jihozápadní části středního Honšú.

Do 5. století našeho letopočtu Japonci obsadili jižní část Koreje a navázali první kontakty s Čínou. Od vyspělé čínské civilizace převzali rané formy písma. Do poloviny 6. století ztrácí stát Jamato korejské državy a přes Koreu začíná do Japonska pronikat nový kulturní proud - buddhismus. Původním japonským náboženstvím byl šintoismus (šintó - "cesta božstev"). Buddhismus vzkvétal ke konci 6. století za vlády státníka a učence prince Šótokua (574 - 622).

Roku 794 se císařským městem Japonska stalo Heiankjó, dnešní Kjóto ležící v centrální části západního Honšú, a své postavení si uchovalo až do roku 1868. S rostoucí izolací Japonska se panující císařové dostávali do područí mocných regentských rodů, z nichž vynikali zejména Fudžiwarové, kteří si udrželi faktickou moc během celého 11. století. Toto období bylo významné i vzestupem samurajstva, vojenské třídy, která se stala jediným skutečným nositelem moci v provinciích. Roku 1192 získal Joritomo Minamoto (1147 až 1199) jako první titul šóguna, vojenského generalissima, a usadil se v Kamakuře jižně od dnešního Tokia.

V letech 1274 a 1281 byl vojenský feudální systém ohrožen dvěma mongolskými nájezdy z Koreje. Pokaždé bylo loďstvo nájezdníků rozprášeno tajfunem později nazvaným kamikaze ("božský vítr"), avšak nákladné válečné přípravy vedly k finančnímu krachu šógunátu. Roku 1333 byla moc šógu-nátu - vlády bakufu - svržena ve prospěch nového císaře. Později byla vláda šógunů v Kjótu opět obnovena.

Roku 1542 pronikli do Japonska první Evropané, portugalští obchodníci z Macaa, a jejich příchodem se do rukou feudálních knížat dostala nová mocná zbraň - mušketa. Mnohem větší význam však mělo křesťanství uvedené španělským jezuitou Františkem Xaverským (1506-1552), kterého následovali další misionáři.

V té době zesilují boje o nadvládu nad zemí, které pokračují až do roku 1548, kdy Nobunaga Oda (1534-1582) vtáhl do Kjóta a zahájil období sjednocování země. Po smrti Nobunagy převzal vedení jeho schopný vojevůdce Hideioši Toiotomi (1536-1598) a roku 1587 učinil z Nagasaki, přístavu na západní straně ostrova Kjúšú, císařské město. Nagasaki brzy přilákalo španělské, holandské a portugalské obchodní lodi.

Hidejošiho nástupce Iejasu Tokugawa (1543-1616) pokračoval ve sjednocovacím procesu a ustavil tokugawský šógunát, který trval od roku 1603 až do roku 1867. Iejasu zpočátku podporoval zahraniční obchod a byl vstřícný západním vlivům, avšak později se začal obávat dalšího šíření křesťanství. Od roku 1636 jsou proto veškeré styky s evropskými obchodníky a misionáři - s výjimkou města Nagasaki - zakázány a začíná pronásledování japonských křesťanů.

Jelikož vlády šógunů vystavovaly obyvatelstvo stále větším represím a zároveň vykazovaly příznaky rozkladu, zahraniční tlaky a vnitřní nespokojenost vedly nakonec k prolomení izolace Japonska. V letech 1836 a 1837 byla potlačena dvě velká povstání, v období kdy evropské a americké lodi vyvíjely silný nátlak na obnovení zahraničního obchodu. V červenci 1853 připlula flotila amerických válečných lodí, které velel komodor Matthew Galbraith Perry (1794-1858) a zakotvila v Tokijském zálivu. Zůstala tam do té doby, než Japonci souhlasili s obchodní a diplomatickou smlouvou se Spojenými státy. Další odpor vůči zásahům ze zahraničí měl za následek ostřelování japonských přístavů. Roku 1867 porazil korunní princ Mucuhito armádu posledního šóguna a následujícího roku obnovil jako císař Meidži přímou císařskou vládu.

Pod vedením silného dvora zrušil císař Meidži feudální systém, nahradil samurajskou vojenskou třídu armádou sestavenou z branců a zahájil industrializaci země. Roku 1889 vyhlásil novou ústavu sestavenou podle evropských vzorů, ve které si však podržel postavem božského císaře jako hlavy státu.

Patnáct let poté, co roku 1879 obsadilo Japonsko souostroví Rjúkjú ve Východočín-ském moři a odmítlo stáhnout své oddíly z Koreje, vypukla mezi Čínou a Japonskem válka. Čínská flotila byla záhy přemožena a z větší části zničena. Podle mírové smlouvy z roku 1895 se poražená Čína musela vzdát i Tchaj-wanu. Japonské oddíly pomáhaly zachraňovat i příslušníky jiných národů během povstání boxerů v roce 1900. Japonsko pak hladce zvítězilo v rusko-japonské válce v letech 1904-5 a roku 1910 bez problémů anektovalo Koreu.

Za 1. světové války se Japonsko zmocnilo německých držav v Tichomoří, jmenovitě Mariánských, Karolínských a Marshallových ostrovů a a obsadilo část Šantungského poloostrova ve východní Číně. Když Čína vznesla požadavky na vrácení okupovaných území, Japonsko se rozhodlo omezit vzájemný obchod. Spojenci Japonska poplašeni jeho agresivním postojem začali vyjednávat o stažení japonských sil ze Šantungu, ale Japonsko se stávalo stále militantnějším a výbojnějším.

Roku 1931 okupovalo Mandžusko, vytvořilo zde loutkový stát Man-čou-kuo a roku 1937 obnovilo válku proti Číně. Japonci obsadili všechna významná města na čínském pobřeží a řadu ostrovů. V roce 1940 podepsalo Japonsko spojeneckou smlouvu s nacistickým Německem (Osa Berlín-Tokio) a koncem roku 1941 vstoupilo do 2. světové války překvapivým náletem na americkou flotilu kotvící v Pearl Harbouru na Havaji. Japonská armáda brzy okupovala Filipíny, Hongkong, Indočínu, Siam (Thajsko), Malajský poloostrov, Barmu, Borneo, Sumatru a Jávu. V květnu 1942 však nastal zvrat a Japonci začali prohrávat a vyklízet jedno dobyté území za druhým. Do roku 1945 zažilo mnoho japonských měst silné bombardování. Japonsko však nadále odmítalo požadavky Spojenců na bezpodmínečnou kapitulaci, a tak byla 6. 8. 1945 svržena na Hirošimu na západním Honšú atomová bomba. Druhá bomba byla svržena o tři dny později na město Nagasaki. 14. 8., šest dnů poté, co Sovětský svaz zaútočil na Mandžusko, se Japonsko konečně vzdalo a bylo okupováno armádou Spojených států.

Roku 1946 popřel císař Hirohito (1901 až 1989) svůj božský původ a vláda přijala novou, plně demokratickou ústavu. V roce 1951 podepsalo Japonsko Sanfranciskou mírovou smlouvu a bezpečnostní dohodu s USA i s většinou svých protivníků ve 2. světové válce a následujícího roku byly americké okupační síly staženy. Japonsko postupně získalo většinu sousedních ostrovů, o které na konci války přišlo, pouze Sachalin a Kurilské ostovy zůstaly nadále v rukou Sovětského svazu.

Do 60. let se japonské hospodářství díky novým technologiím zotavilo z válečných škod a dostalo se na třetí místo na světě co do objemu produkce (hrubého národního produktu). Země byla těžce zasažena ropnou krizí v 70. letech a následnou celosvětovou recesí. Provedla však zásadní restrukturalizaci ekonomiky a od té doby pokračuje její nepřetržitý hospodářský růst.

Státní zřízení

Podle ústavy z roku 1947 není císař výslovně hlavou státu, má však pravomoci, které obvykle hlavám státu náležejí. Nejvyšší zákonodárný orgán představuje dvoukomorový parlament (kokkai). Skládá se z Dolní sněmovny (šúgiin), kterou tvoří 592 poslanců volených na 4 roky, a z Horní sněmovny (sangiin), ve které zasedá 252 členů se šestiletým mandátem. Císař na základě doporučení parlamentu jmenuje předsedu vlády.

Na úrovni místní samosprávy je Japonsko rozděleno na 43 prefektur (ken), 2 samostatné správní oblasti (fa), ostrov Hokkaidó (dó) a hlavní město (to). Prefektury i oblasti se zvláštním statutem jsou řízeny místními radami, jejichž členové jsou voleni obyvatelstvem dané oblasti, a v jejich čele stojí guvernéři. Prefektury se dále dělí na města pí), městyse (mači, resp. co) a vesnice (mura, resp. son), přičemž každá nižší správní jednotka má svoji místní samosprávu. Většina členů parlamentu je volena v jednotlivých prefekturách na základě poměrného zastoupení, avšak 2/5 pětiny poslanců Horní sněmovny jsou voleny v tzv. celonárodních okruzích. Volební právo má každý občan starší dvaceti let. Japonská ústava zakazuje udržování útočných ozbrojených sil a Japonsko se zříká války jako prostředku k řešení mezinárodních sporů.

Obyvatelstvo

Většina Japonců patří k mongoloidní rase. Ainuové žijící na Hokkaidu ale představují potomky austronéských populací, které kdysi dávno obývaly celé Japonsko. Další národnostní menšinou jsou Korejci, považovaní stále ještě za cizince, i když s trvalým povolením k pobytu, a tzv. burakumin - potomci Japonců pocházejících z kasty nečistých.

Úřední jazyk, japonština, se zcela liší od všech ostatních asijských jazyků, i když jeví některé podobnosti s korejštinou. Systém písma vycházel původně z čínských znaků, ale během staletí se výrazně modifikoval. Po 2. světové válce se stal základem standardní japonštiny tokijský dialekt, avšak po celém Japonsku se dodnes hojně používá řada místních nářečí.

Šintoismus je ryze japonské polyteistické náboženství. Vedle něj existuje i křesťanství, různé formy buddhismu a řada nových náboženství (šinkó šúkjó), které se objevují od konce 19. století. Od restaurace Meidži až do konce 2. světové války byl šintoismus státním náboženstvím. Od té doby nepodporuje stát žádný náboženský směr a výchova náboženství na školách je zakázána. Nicméně ústava plně zaručuje svobodu vyznání.

Japonci mají vysoce vyspělé a vybroušené kulturní tradice. V posledních letech však můžeme pozorovat rostoucí vliv západních myšlenek. Naproti tomu řada japonských kulturních tradic pronikla do celého světa, zejména v oblasti sportu a bojových umění (judo, karate, kung fu aj.). Také japonské kinematografii se dostalo mezinárodního uznání coby svébytnému uměleckému stylu.

Japonsko patří k nejhustěji zalidněným zemím světa. Pouze na ostrově Hokkaidó je průměrná hustota nižší než 100 obyvatel na km2, na ostatním území dosahuje 400 a v některých prefekturách až 1000 obyvatel na km2. Během 20. století dosáhlo Japonsko vysoké míry urbanizace a v současné době žije ve městech 78 % populace. Tokijská aglomerace rozprostírající se v délce 130 km podél celého stejnojmenného zálivu má kolem 28 milionů obyvatel a představuje největší koncentraci na světě. Mění se i věkové složení obyvatelstva. Porodnost i úmrtnost postupně klesají, což má za následek, že kategorie obyvatel do 15 let se nepodílí na celkové populaci ani 17 %, zatímco věková skupina nad 65 let stejného podílu brzy dosáhne.

Hospodářství

Při budování moderní průmyslové společnosti muselo Japonsko překonat řadu problémů, jako jsou např. přežívající tradiční metody práce v zemědělství, lesnictví a rybolovu či zastaralost některých odvětví a nedostatek surovinových zdrojů zejména paliv.

Zemědělství

Díky systematickému používání umělých hnojiv je japonské zemědělství poměrně intenzivní, ale tradiční rozdrobenost pozemků neumožňující rozsáhlejší použití mechanizace a ochrana zemědělství ze strany státu před konkurencí levnější produkce zejména z USA způsobuje, že je v něm zaměstnáno ještě relativně mnoho pracujících (více než 6 %). Podílí se totiž na hrubém domácím produktu jen asi 2 %. Orná půda tvoří pouze 12 % plochy země a rozloha pastvin je prakticky zanedbatelná. Větší zemědělská hospodářství se vyskytují jen na Hokkaidu. Všude jinde tvoří tradiční terasovitá políčka rozesetá na svazích hor neodmyslitelnou součást kulturní krajiny.

Nejdůležitější plodinou je rýže. Letní vedra a vysoká vlhkost vytvářejí ideální podmínky pro její pěstování, přesto se většina ploch musí zavlažovat uměle. Vyšlechtěním mrazuvzdorných odrůd se zvýšily hektarové výnosy a rýže se dnes pěstuje prakticky po celém Japonsku.

Maloobchodní ceny rýže byly záměrně nadhodnoceny a tato politika vedla na přelomu 60. a 70. let k jejím vysokým přebytkům. Na mezinárodní nátlak bylo Japonsko nuceno snížit u rýže míru cenových intervencí, což přimělo zemědělce k diverzifikaci produkce. Traktory a mechanické kultivátory nahradily tradiční metody práce a přešlo se i k volnému používání insekticidů a umělých hnojiv. Před 2. světovou válkou byly hned po rýži druhou nejdůležitější položkou japonského zemědělského vývozu koko-ny bource morušového. Dnes po rýži co do objemu následuje zelenina (zelí, cibule, okurky, rajčata a hrášek), cukrovka a cukrová třtina a co do hodnoty chmel a ovoce (citrusy, jablka, melouny). Dále se pěstují brambory, sója, fazole, méně obiloviny a čaj. V slabě rozvinuté živočišné výrobě dominuje chov prasat a drůbeže. Velký objem potravin se musí dovážet.

Rybolov a lesnictví

Ryby jsou pro Japonce nejdůležitějším zdrojem bílkovin a proteinů a země také zaujímá v rybolovu první místo na světě (10-13 milionů tun ročně). Většina rybářských podniků jsou však malé firmy. Plány vlády zvýšit objem rybolovu na volném moři na úkor výlovů v pobřežních vodách ztroskotaly poté, kdy množství států rozšířilo pobřežní ekonomickou zónu na vzdálenost 370 kilometrů. V současnosti je dovoz rybářské produkce vyšší než její vývoz. Loví se zejména sardinky. Mezi nejoblíbenější japonská jídla patří mušle a ústřice, stejně jako garnáti, krevety a krabi.

Japonsko je zásadně proti celosvětovému omezení lovu velryb. V roce 1982 sice souhlasilo s všeobecným zákazem lovu velryb, i když si vyhradilo právo zabíjet velryby k "vědeckým" účelům, avšak v roce 1991 se připojilo k požadavkům Grónska a Norska na jeho opětovné povolení.

Japonsko má větší rozlohu lesů než např. Finsko, kde lesnictví patří k důležitým zdrojům příjmů. Japonské lesy jsou však mnohem obtížněji přístupné a 2/3 celkové zalesněné plochy jsou v rukou drobných hospodářů, což znesnadňuje jejich efektivní celoplošné řízení. Zalesňování je z větší části ponecháno na veřejném sektoru. K uspokojení poptávky se dřevo musí ve velkém dovážet.

Průmysl Japonska

Japonsko má málo nerostných surovin a podíl těžby na národním důchodu je mizivý. Z paliv je nejdůležitější těžba uhlí na Hokkaidu a Kjúšú, která však i přes státní dotace, v důsledku špatných geologických podmínek a vysokých nákladů, nestačí mezinárodní konkurenci. Domácí spotřebu nekryje ani z 10 %. Produkce ropy a zemního plynu z ložisek na severu Honšú je zanedbatelná. Významnější je pouze těžba stavebních surovin, rud zinku, olova a mědi. Těží se i menší množství zlata, stříbra a wolframu. Většina paliv a surovin včetně železné a měděné rudy, koksovatelného uhlí a bauxitu se proto musí dovážet.

Rozhodující část výroby elektřiny kryjí elektrárny spalující ropu a ropné deriváty, asi 1/5 pochází z uhlí a 10 % ze zemního plynu. Atomová energetika se rychle rozvíjí a japonské elektrárny, které patří k největším na světě, se na celkové produkci podílejí již 20 %. Více než 10 % eletřiny produkují četné hydroelektrárny.

Průmysl a stavebnictví zaměstnávají již méně než 1/3 pracujících, ale na hrubém domácím produktu se podílejí více než 40 %. Průmyslový růst začal koncem 19. století a postupné otevírání nových trhů na Tchaj-wanu, v Koreji a v jihovýchodní Asii vedlo k jeho prudké expanzi. Ve 20. letech vznikly první rodinné podniky (zaibacu), které jsou i dnes charakteristickým rysem japonského hospodářství. Průmyslová centra se ke konci 2. světové války stala cílem silného bombardování, ale Japonsko je po válce rychle obnovilo. Během Korejské války (1950-53) dodávalo Japonsko armádě Spojených států zbraně.

Japonsko postupně měnilo svoji průmyslovou strategii. Od laciného sériově vyráběného zboží přešlo k vysoce kvalitní produkci založené na progresivních technologiích a získalo tak značný podíl na světových trzích. Rozhodující je výroba spotřební elektroniky, zejména počítačů, kopírovací, telekomunikační a audiovizuální techniky, včetně fotoaparátů. V produkci osobních automobilů a lodí zaujímá země první místo na světě. Pro rozvoj strojírenských oborů vybudovalo Japonsko mohutnou metalurgickou základnu, i když veškeré suroviny musí dovézt zejména z Austrálie. V současné době je největším výrobcem oceli na světě. Velmi rozsáhlá je výroba chemikálií, syntetických vláken a pryskyřic, potravin, cementu a papíru. Pro Japonsko je charakteristická velmi nízká míra nezaměstnanosti, která vedle zmíněné tradice rodinných podniků je dána také skutečností, že ani velké firmy v období ekonomické recese své zaměstnance vesměs nepropouštějí.

Hlavní průmyslový pás se táhne podél jižního pobřeží Honšú od nížiny Kantó na východě po sever ostrova Kjúšú na západě. Průmysl je nejvíce koncentrován v aglomeracích Tokia, Nagoje a Ósaky.

Obchod

Od roku 1969 si Japonsko udržuje stále vyšší přebytek platební bilance. Díky tvůrčí, agresivní marketingové taktice, vysoké kvalitě a příznivým cenám získává stále větší podíl na světových trzích. Důležitým faktorem japonských úspěchů je úzká spolupráce mezi výrobci, obchodními bankami, které je financují, a centrální Japonskou bankou, od které si obchodní banky půjčují většinu svého provozního kapitálu. Vítaným zdrojem příjmů je i cestovní ruch, ale výdaje japonských turistů v zahraničí tyto příjmy výrazně převyšují.

Doprava a spoje

Až do 20. let sloužily japonské cesty téměř výhradně chodcům. Výstavba placených silnic a dálnic dnes pokračuje mimořádným tempem zejména v hustě osídlených oblastech, kde je silniční doprava neustále na vzestupu. Dálnice spojují všechna hlavní městská centra.

První japonské železnice byly stavěny v druhé polovině 19. století. Ale slávu japonské železniční dopravě přinesla až první trať superexpresu, která byla otevřena roku 1964 a spojovala Tokio s Ósakou. Ve stejném roce byla v Tokiu uvedena do provozu první jednokolejka, monorail, v zápětí následována mnoha dalšími. Existují plány na rozšíření systému superexpresních vlaků po celé zemi. Koncem 80. let byly všechny čtyři hlavní ostrovy navzájem propojeny silničními a železničními komunikacemi. Mezi Kjúšú a západním Honšú byl v roce 1941 postaven první podmořský železniční tunel na světě, v roce 1958 dvoupodlažní silniční tunel a roku 1973 visutý most. V letech 1979 až 88 byla realizována stavba technicky nejnáročnějšího a nejdelšího (53 km) železničního tunelu světa spojujícího Hokkaidó s Honšú. Radě japonských měst pomáhá řešit dopravní problémy metro.

Mimořádný význam má pro Japonsko námořní doprava. Po Rotterdamu a Singapuru jsou japonské přístavy Kóbe (obsluhuje také Ósaku a Kjóto), Ciba u Tokia, Nagoja a Jokohama největší na světě. Tokio se dvěma velkými letišti Haneda a Narita představuje jeden z největších leteckých uzlů světa. Světově významná jsou ještě letiště v Ósace a Fukuoce na Kjúšú. Celkem je v zemi 70 letišť s pravidelnou dopravou.

Japonský systém pošt a telekomunikací se řadí mezi nejdokonalejší na světě. Na vysoké úrovni je i rozhlasové a televizní vysílání. Japonská rozhlasová společnost (NHK) je veřejná korporace financovaná z koncesionářských poplatků, která vysílá ve dvaceti jazycích světa. Vedle ní působí řada soukromých korporací a satelitních i kabelových společností. Státní cenzura tisku neexistuje, ale až do 70. let se tisk zdržoval kritiky vládní politiky. Od té doby je japonský tisk daleko přístupnější zveřejňování úplatkářských afér.

Zdravotnictví, sociální péče a školství

Většina japonské populace je zajištěna veřejným či soukromým programem zdravotního a sociálního zabezpečení, který vyplácí příslušné dávky v případě nemoci, pracovních úrazů a invalidity, v mateřství, ve stáří a v nezaměstnanosti. Zdravotní stav populace je vynikající, průměrná délka života patří k nejdelším na světě.

Po devíti letech povinné školní docházky pokračuje většina japonských žáků v tříletém studiu na vyšších středních školách. Po jejich absolutoriu se studenti mohou rozhodnout pro pětileté studium na vysokých školách technického směru, čtyřleté univerzitní studium nebo pro vysoké školy se zkráceným dvouletým či tříletým cyklem. Na vzdělání se klade obrovský důraz a zkoušky všeho typu jsou velmi náročné.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA