Jdi na obsah Jdi na menu
 


Španělsko (španělsky a galicijsky Reino de España; katalánsky Regne d'Espanya; baskicky Espainiako Erresuma) je stát ležící na Pyrenejském poloostrově. Na západě hraničí s Portugalskem, na severovýchodě s Andorrou a Francií a na jihu s Gibraltarem; španělské severoafrické državy Ceuta a Melilla mají pozemní hranici s Marokem. Ke Španělskému království patří i Kanárské ostrovyAtlantském oceánu a Baleáry ve Středozemním moři. Součástí Španělska je i katalánské město Llívia, které je zcela obklopeno územím Francie.

Obsah

]

 Dějiny

Hlavní článek: Dějiny Španělska 

 Dávná historie

Na Pyrenejském poloostrově žili lidé již před třemi tisíci lety. V historické době jsou zde doloženy četné kmeny, zčásti keltského, zčásti iberského původu (z iberštiny se dochovaly četné jazykové zlomky v nápisech). Ve třetím století sem expandovalo Kartágo, následované římskou říší. Od 2. století př. n. l. postupně ovládl celý poloostrov Řím a jeho představitelé zde zřídili několik provincií (Lusitania, Baetica, Hispania Tarraconensis). Spolu s tím nastoupila romanizace vycházející z nově zřizovaných či starších městských center, jako byly Toletum (Toledo), Hispalis (Sevilla), Tarraco (Tarragona) či Carthago Nova (Cartagena). Římané stavěli cesty, vodovody, přístavy a zcela změnili tvář celé oblasti – germánské kmeny, které sem začaly pronikat na sklonku antiky v 5. století, tak starověkou Hispánii nalezly jako plně romanizovanou zemi.

Z nových dobyvatelů byli nejúspěšnější germánští Vizigóti a Svébové, kteří na poloostrově vytvořili stabilní království, od sklonku 6. století sjednocené v jeden celek pod vládou vizigótských králů v Toledu (viz Vizigótská říše). Původní germánská elita se brzy romanizovala a spolu se starou elitou hispanořímskou vytvořila novou vedoucí vrstvu země. Ruku v ruce s tím došlo i k unifikaci náboženské, když král Rekkared I. přestoupil se svými šlechtici ke katolicismu a vzdal se tradičního germánského ariánství. Přesto ve vizigótském království působily odstředivé síly, navenek se projevující častými boji o trůn. Tohoto oslabení ústřední vlády vyžila arabsko-berberská armáda pod vedením Tárika ibn Zijád a v osmidenní bitvě porazila vizigótské vojsko roku 711 u Jérez de la Frontera. Na příštích několik staletí ovládli většinu Pyrenejského poloostrova muslimové.

 Muslimské Španělsko a reconquista

Berbeři a Arabové ze severní Afriky (na Pyrenejském poloostrově zvaní Maurové) zanechali v zemi nesmazatelné stopy – Španělsko zvané Al-Andalus se stalo nejzápadnější výspou islámského světa, která se roku 929 odtrhla od arabské říše a vytvořila samostatný córdobský chalífát. Šlo o vyspělý státní útvar kulturní a vzdělanostní úrovní převyšující většinu soudobých evropských států. Jeho města se vyznačovala rozvinutou řemeslnou výrobou a obchodem, pokročilou architekturou a městskou zástavbou. Důkazem těchto tvrzení mohou být historická jádra měst jako Córdoba, Granada a Sevilla. Maurové stavěli krásné a zajímavé budovy jako mešitu La Mesquita v Cordobě, která je nyní využívána jako katedrála. V rámci chalífátu víceméně v klidu koexistovali Židé, křesťané i muslimové. Roku 1031 se však jednotný córdobský chalífát rozpadl na řadu menších království (tzv. taifas), což umožnilo razantnější nástup reconquisty, znovudobývání Pyrenejského poloostrova křesťany.

Rekonquista byly zahájena krátce poté, co Maurové Pyrenejský poloostrov ovládli. Podle tradice vítěznou bitvou vizigótského šlechtice Pelaya proti arabského trestnému oddílu, která se odehrála roku 718 nebo 722 u Covadongy. Poté bylo na severu založeno křesťanské království Asturie, které se později rozšířilo do města León a přijalo jeho jméno. Postupně tu vykrystalizovaly další křesťanské státečky Kastilie, Aragon, a Portugalsko). Ve východní části existovala Navarra a později tu vzniklo království Aragon. Tyto státní celky se postupně zapojily do reconquisty. Ta byla dlouhodobým procesem s četnými zvraty, kdy válku střídaly dlouhodobé etapy mírového soužití muslimů s křesťany a židy. Postupně však byly maurské državy zatlačovány k jihu, zatímco křesťanské státy rozšiřovaly svoje území a sjednocovaly se (Kastilie, Aragon, Portugalsko). Rozhodující mezník reconquisty tvoří dobytí Toleda roku 1085, které se stalo nástupištěm pro další výboje k jihu. Dále to byla bitva u Las Navas de Tolosa v roce 1212, v níž maurská vojska utrpěla natolik zdrcující porážku, že to vedlo k jejich bezprostřednímu kolapsu a následnému dobytí Sevilly a Córdoby Maurská království byla postupně likvidována. Koncem 13. století zbylo pouze království (emirát) Granada na jihu země.Poslední Maurský král byl Boabdil.

 15. století

V 15. století představoval maurské panství na Pyrenejském poloostrově už jen malý emirát Granada. Na druhé straně Kastilie položil sňatek dědičky kastilského trůnu Isabely Kastilské a dědice aragonského trůnu Ferdinanda II. Aragonského (1469) základy k trvalému sjednocení dvou nejmocnějších křesťanských států Pyrenejského poloostrova do španělského království. Formálně k němu došlo až nástupem na trůn jejich vnuka Karla I. Habsburského), neboť Isabela a Ferdinand vládli samostatně každý ve svém království a v zemi svého partnera byli pouze zástupci panovníka. Ještě za katolických Veličenstev, jak byli nazýváni, padla Granada (1492) a Španělsku se otevřela cesta k expanzi mimo Pyrenejský poloostrov. Ta se soustředila jednak na Středomoří, kde se již mnohem dříve prosadili Aragonci (Sicílie, Neapolsko ad.), jednak na nové zámořské objevy, které podporovala Kastilie. První objevná plavba byla dílem janovského námořníka Kryštofa Kolumba (1492), později ho následovali mnozí další. Zhruba v této době se změnil význam slova Španělsko (Hispanie, původně označující celý Pyrenejský poloostrov) na označení státu.

 Španělsko za vlády Habsburků v 16. - 17.století

V 16. století se Španělsko pod vládou Habsburků Karla I. (1516-1556) s jeho syna Filipa II. (1556-1598) stalo nejmocnější zemí západní a střední Evropy. Období vlády Karla I. a Filipa II. se také označuje jako zlatý věk ve Španělsku. Mocenské postavení Filipa II. bylo založeno především na bohatství, které dovážely do země tzv. stříbrné konvoje z nově objevených zámořských zemí, a na rozsahu habsburských držav. Karel I. vládl nejen vlastnímu Španělsku, ale také neapolskému království a Sicílii, Nizozemí a obrovským zámořským državám. Právem mohl tvrdit, že nad jeho zemí Slunce nezapadá. Kromě toho byl dědicem tzv. dědičných habsburských zemí ve střední Evropě, které přenechal roku 1521-1522 bruselskými smlouvami mladšímu bratru Ferdinandovi. Roku 1519 byl zvolen římským králem a později korunován římským císařem (Karel V.). Roku 1580 byl Filip II. zvolen portugalským králem, a Portugalsko se tak spojilo personální unií se Španělskem.

Objevení Ameriky a vyvrácení zdejších původních říší přineslo Španělsku velké bohatství, které však nebylo produktivně využíváno (na rozvoj výroby a obchodu - z obchodování s dovezeným zbožím bohatli především nizozemští kupci). Většina bohatství plynoucí z amerických kolonií byla spotřebována na přepychový život panovnického dvora a především na nákladné válčení (Karel vedl zdlouhavé války s Francií o Itálii a bojoval s protestanty v říši, Filip válčil v odbojném Nizozemí a neúspěšně se pokoušel o invazi do protestantské Anglie). To se později projevilo v ekonomickém zaostávání Španělska za vyspělými zeměmi západní Evropy. Velkou vinu na to neslo také nastolení absolutistického systému vlády, který podvazoval hospodářskou i politickou aktivitu měšťanstva, což se projevilo především po potlačení povstání kastilských měst, které probíhalo v letech 1521-1522 a do historie vstoupilo pod názvem povstání komunérů. Španělskému hospodářství neprospělo ani vyhnání morisků (pokřtěných Maurů) v letech 1609-1614 a židů v roce 1492.

Za vlády Filipa III. (1598-1621) se projevil hospodářský úpadek země naplno. Řemeslná výroba se nerozvíjela, nevznikaly tu ani manufaktury jako v Anglii a Nizozemí. Přitom na poloostrově byl například dostatek kvalitní suroviny na výrobu sukna, neboť v Andalusii se hojně pěstovalo ovce. Obchodní transakce byly podřízeny vysoké dani, tzv. alcabale.

Důsledky hospodářského úpadku Španělska se v politické oblasti projevily během třicetileté války. Španělsko do ní vstoupilo ještě jako první mocnost Evropy, ale na jejím konci již bylo jen druhořadým evropským státem.

Při nájezdech berberských (barbarských) pirátů ze Severní Afriky v 16. až 19. století byly statisíce obyvatel Španělska odvlečeny do otroctví. Mezi piráty bylo mnoho Maurů, kteří se tak mstili za své vyhnání ze Španělska po dobytí maurské (arabské) Granady roku 1492. Do čela severoafrických pirátů se počátkem 16. století postavil obávaný turecký pirát Chajruddín Barbarossa. V roce 1571 bylo spojená turecko-alžírská flotila poražena Španěly a jejich spojenci v krvavé bitvě u Lepanta, ale během několika let získali piráti svou převahu ve Středomoří zpět. Pobřeží Itálie, Španělska a středomořských ostrovů bylo prakticky vylidněno, obyvatelé byli odvlečeni do otroctví nebo uprchli do hor, do otroctví byl unesen i mladý Miguel de Cervantes a několik let žil jako otrok v Alžíru, než byl vykoupen svou rodinou. Definitivní konec pirátství v Severní Africe nastal až roku 1830 po dobytí Alžíru Francouzi.

Kosmopolitnost společnosti Pyrenejského poloostrova byla po vyhnání Morisků a židů zničena, ale mnoho pozůstatků z mnoha národností a kultur zůstává ve španělské hudbě, architektuře, jídle a v mnoha dalších věcech.

 18. století

Roku 1700 zemřel poslední španělský král z rodu Habsburků Karel II., aniž by zanechal mužského dědice. Následně vypukly války o dědictví španělské (1701-1714), do nichž se zapojily všechny tehdejší evropské mocnosti s výjimkou Švédska, Ruska a Osmanské říše. O španělskou korunu usilovali především rakouští Habsburkové a francouzští Bourboni. Uspěli nakonec Bourboni, ovšem museli zaručit, že nikdy nedojde ke spojení francouzského a španělského trůnu v rukou jedné osoby. Španělsko též ztratilo své pozice ve Středomoří, neboť tamní území bylo postoupeno jakožto kompenzace rakouským Habsburkům a rodu savojských vévodů. Války prokázaly slabost Španělska, jehož území jimi bylo poničeno. Španělsko během nich přestalo být vnímáno jako velmoc.

 19. století

19. století bylo Španělsko chudým státem, Napoleon se rozhodl, že podnikne invazi do Španělska a na španělský trůn dosadil svého bratra Josepha. V letech 1808-1814 probíhá v zemi boj o nezávislost. V roce 1812 je v Cádizu přijata první španělská ústava, na dobové poměry velmi liberální. Válka za nezávislost po Vídeňském kongresu vyústila v návrat Ferdinanda VII. na španělský trůn a obnovením absolutistických pořádků v zemi. Španělsko v prvních dvou desetiletích 19.století přišlo o většinu svých amerických kolonií. Zbytek 19. století se pak nese ve znamení bojů mezi zastánci liberální revoluce a absolutistické monarchie, Karlistických válek, či později sporů mezi monarchisty a republikány. Mezi lety 1873-1874 existovala ve Španělsku tzv. 1.republika. V roce 1898 vypukla Španělsko-americká válka, Španělsko v ní přišlo o ostrov Kuba, Portoriko a Filipíny.

 20. století

Podrobnější informace naleznete v článcích Seznam španělských vládců a Španělské královské rody. 

Počátek 20. století byl ve Španělsku ve znamení klidu, míru[zdroj?] a ekonomického rozvoje. Politická krize vedla však nejprve k nastolení diktatury Miguela Primo de Rivery (ta měla na Španělsko kladný vliv[zdroj?] - konsolidace, zamezení revolučním tendencím), a poté k vyhlášení republiky a odchodu španělského krále do exilu. Bylo to období druhé španělské republiky. Sílící sociální a politické konflikty vedly k vypuknutí občanské války. V  roce 1939 válka skončila nástupem diktátora Francisca Franca, který vládl až do své smrti v roce 1975. Již za své vlády rozhodl, že Španělsko se stane konstituční monarchií a připravil předání moci vnukovi svrženého krále Juanu Carlosovi.

Tento král má převážně reprezentativní funkci, ale během pokusu o vojenský převrat v roce 1981 jednoznačně odmítl podpořit vzbouřence a postavil se svou formální i neformální autoritou na stranu uřadující vlády, čímž pomohl k potlačení pokusu o převrat.

Během druhé světové vláky zachovávalo Španělsko neutralitu. Po válce se dostalo pustupně z izolace a díky své jednozančně antikomunistické vládě se stalo ve studené válce spojencem západního světa. V šedesátých letech zažívalo nebývalý ekonomický rozvoj a došlo i k rozvoji turistického ruchu. Někteří kritici namítají, že některé z projektů byly nešetrné k životnímu prostředí.

V  roce 1982 stalo se členem NATO, v roce 1986 členem Evropské unie a v roce 1999 vstoupilo do eurozóny, když kurs národní měny svázalo pevným přepočítacím kurzem se jednotnou evropskou měnou eurem, na které později přestoupilo.

 21. století

Podrobnější informace naleznete v článku Teroristické útoky v Madridu (2004). 

V roce 2002 zavedla země euro.

Dne 11. března 2004 se madridské příměstské vlaky staly terčem útoků teroristické organizace al-Káida. Při útocích zemřelo 192 lidí a 1460 lidí bylo zraněno. Tyto útoky a neobratná snaha španělské vlády připsat je ETA jsou považovány za jedne z důvodů nečekaného vítězství socialistů ve volbách (42,59 % hlasů) nad favorizovanými lidovci.

José Luis Rodriguez Zapatero a jeho Španělská socialistická dělnická strana v roce 2008 své postavení ve volbách obhájila a dokonce ještě posílila, když místo 164 získala 169 poslaneckých mandátů (43.87 % hlasů).

 Geografie

Hlavní článek: Geografie Španělska 
Podrobnější informace naleznete v článku Seznam španělských měst. 

Vnitrozemí Španělska dominují vysoké náhorní plošiny (španělsky mesetas) jako Meseta León a La Mancha a pohoří jako Pyreneje nebo Sierra Nevada. Z těchto pohoří vytékají řeky Tajo, Ebro, Duero, Guadiana a Guadalquivir. Údolní nivy jsou podél pobřeží, největší z nich leží u Guadalquivir v Andalusii, na východě jsou údolí řek Segura, Júcar a Turia. Z východu Španělsko omývá Středozemní moře, ve kterém se nachází Baleárské ostrovy. Ze severu Biskajským zálivem, ze západu Atlantským oceánem, ve kterém se nachází Kanárské ostrovy.

Španělské klima se dá rozdělit do čtyřech oblastí:

  • Pobřeží Středozemního moře: nejteplejší na východní a jižní části země; deštivá období jsou jaro a podzim. Klidná léta s příjemnými teplotami. Teplotní rekordy: Murcia 47.2 °C, Malaga 44.2 °C, Valencia 42.5 °C, Alicante 41.4 °C, Palma de Mallorca 40.6 °C, Barcelona 39.8 °C. Nejnižší teploty: Gerona -13.0 °C, Barcelona -10.0 °C, Valencia -7.2 °C, Murcia -6.0 °C, Alicante -4.6 °C, Malaga -3.8 °C.
  • Vnitrozemí: Velmi studené zimy (na severu často se sněhem) a horká léta. Teplotní rekordy: Sevilla 47.0 °C, Cordoba 46.6 °C, Badajoz 45.0 °C, Albacete a Zaragoza 42.6 °C, Madrid 42.2 °C, Burgos 41.8 °C, Valladolid 40.2 °C. Nejnižší teploty: Albacete -24.0  °C, Burgos -22.0 °C, Salamanca -20.0 °C, Teruel -19.0 °C, Madrid -14.8 °C, Sevilla -5.5 °C.
  • Severní atlantické pobřeží: ostré zimy s klidnými léty (trošku chladnějšími). Teplotní rekordy: Bilbao 42.0 °C, La Coruña 37.6 °C, Gijón 36.4 °C. Nejnižší teploty: Bilbao -8.6 °C, Oviedo -6.0 °C, Gijon a La Coruña -4.8 °C.
  • Kanárské ostrovy: subtropické počasí, s příjemnými teplotami (18 °C až 24 °C) po celý rok. Teplotní rekordy: Santa Cruz de Tenerife 42.6 °C. Nejnižší teploty: Santa Cruz de Tenerife 8.1 °C.

 Nejvíce obydlená sídla

  1. Madrid 5,904,041
  2. Barcelona 5,300,701
  3. Valencia 1,623,724
  4. Sevilla 1,317,098
  5. Málaga 1,074,074

 Územní nároky

 Území nárokovaná Španělskem

Španělsko žádá o navrácení Gibraltaru, malé britské državy na jižním pobřeží. Byl obsazen během Války o španělském dědictví v roce 1704 a byl přiznán Británii roku 1713 Utrechtskou smlouvou.

 Španělská území nárokovaná jinými státy

Maroko nárokuje španělská města Ceuta a Melilla a neobydlené Španělské severoafrické državy na severním pobřeží Afriky. Maroko prohlašuje že tato území byla získána neoprávněně a Maroko nemohlo nijak zabránit obsazení těchto území a nikdy nebyly podepsány smlouvy o předání.

Portugalsko neuznává španělskou suverenitu nad územím Olivenza. Portugalsko si podle Vídeňské smlouvy (1815), kterou Španělsko podepsalo, vyhrazuje navrácení území. Španělé uvádí, že Vídeňská smlouva je neplatná a podle Badajozské smlouvy patří území Španělsku a pouze povzbuzuje obě strany k diplomatickému řešení.

Vláda a politika

Nejvyššími státními orgány jsou král, parlament a vláda. Král je hlavou státu, reprezentuje stát navenek, svolává a rozpouští parlament. Má pravomoc schvalovat a vyhlašovat zákony. Je hlavou státu na základě systému primogenitury. Parlament je dvoukomorový, skládá se z Poslanecké sněmovny a Senátu. Poslanecká sněmovna je volena na 4 roky na základě poměrného zastoupení, volebním obvodem je provincie. Senát je volen na 4 roky a každá provincie zde má své 4 zástupce. Výkonná a nařizovací moc je svěřena vládě. Jejím poradním orgánem je Státní rada. Předseda vlády může být zastoupen králem nebo parlamentem.

Správní rozdělení

17 autonomních společenství (comunidadades autónomas) a 2 autonomní města (ciudades autónomas):


Autonomní společenstvíHlavní městoPočet obyvatel
(2003)
Počet provincií
Andalusie
(Andalucía)
Sevilla7 606 8488
Aragonie
(Comunidad Autónoma de Aragón)
Zaragoza1 230 0903
Asturské knížectví
(Principado de Asturias)
Oviedo1 075 3811
Baleáry
(Comunidad Autónoma de las Islas Baleares / Comunitat Autònoma de les Illes Balears)
Palma de Malorca947 3611
Baskicko
(Comunidad Autónoma del País Vasco / Euskal Autonomia Erkidegoa)
Vitoria / Gasteiz2 112 2043
Ceuta
(Ciudad Autónoma de Ceuta)
Ceuta74 9311
Extremadura
(Extremadura)
Mérida1 073 9042
Galicie
(Galicia)
Santiago de Compostela2 751 0944
Kanárské ostrovy
(Islas Canarias)
Santa Cruz de Tenerife & Las Palmas de Gran Canaria1 894 8682
Kantábrie
(Cantabria)
Santander549 6901
Kastilie a León
(Comunidad Autónoma de Castilla y León)
Valladolid2 487 6469
Kastilie-La Mancha
(Comunidad Autónoma de Castilla-La Mancha)
Toledo1 815 7815
Katalánsko
(Cataluña / Catalunya)
Barcelona6 704 1464
La Rioja
(La Rioja)
Logroño287 3901
Madrid
(Comunidad de Madrid)
Madrid5 718 9421
Melilla
(Ciudad Autónoma de Melilla)
Melilla68 4631
Murcie
(Región de Murcia)
Murcia1 269 2301
Navarra
(Comunidad Foral de Navarra)
Pamplona578 2101
Valencie
(Comunidad Valenciana / Comunitat Valenciana)
Valencie4 470 8853

 Ekonomika

Hlavní článek: Španělská ekonomika 

Španělsko podporuje růst HDP a je díky tomu mezi čtyřmi nejvíce rostoucími západoevropskými ekonomikami[zdroj?]. Středopravicová vláda bývalého premiéra Aznara úspěšně pracovala na přijetí jednotné evropské měny Euro v první skupině zemí, a to k 1. lednu 1999. Aznarova vláda pokračovala v prosazování liberalizace, privatizace a deregulace ekonomiky a nakonec představila i daňové reformy. Nezaměstnanost za doby Aznarovy vlády stabilně klesala, ale stále zůstává na 9,8% v srpnu 2005. Přesto to bylo lepší než na začátku devadesátých let, kdy bylo nezaměstnaných 20% španělů. Růst o 2,4% v roce 2003 byl zapříčiněn kolísáním evropské ekonomiky, a od té doby se ustálila na asi 3,3% v polovině roku 2005. Premiér José Luis Rodriguez Zapatero, jehož strana vyhrála volby tři dny po výbuších ve vlacích v Madridubřeznu 2004, plánoval redukovat vládní vměšování do podnikání, daňové úniky a podporovat inovace, výzkum a vývoj, ale také intenzivně zavádět regulace trhu práce. Z údajů žebříčků HDP Světové Banky z roku 2004 vyplývá, že Španělsko bylo tehdy osmou největší ekonomikou světa.

Hlavní model španělského ekonomického růstu (založený hlavně na masové turistice, neustálé výstavbě a dělnických profesích) je kolísavý a nemusí být dlouhodobě udržitelný. První zpráva Observatoře Udržitelnosti (španělsky Observatorio de Sostenibilidad), která byla publikována a financována španělským Ministerstvem životního prostředí a univerzitou v Alcalá, odhaluje, že růst HDP je přes 25 % za posledních deset let, zatímco skleníkové plyny rostou od roku 1990 o 45 %. Ačkoliv populace ve Španělsku roste jen o něco málo přes 5 % mezi roky 1990 a 2000, plocha měst se zvětšila o více než 25 % za stejnou dobu. Mezitím se spotřeba energie ve Španělsku za posledních 20 let více než zdvojnásobila a nyní roste o 6 % ročně[zdroj?]. Toto je pro zemi, která závisí na importu ropy, částečně znepokojující (asi 80 % španělské energie potřebuje ropu). Dlouhodobě neudržitelný vývoj je viditelný podél španělského pobřeží Středozemního moře, kde se staví domy a turistické komplexy. Ty zabírají obrovské plochy země a vodní zdroje.

Demografie

V kontinentálním Španělsku, na Kanárských ostrovech, Ceutě a Melilli žijí ze 3/4 Kastilci a z 1/4 Katalánci, Galicijci a Baskové, tyto skupiny usilují o nezávislost na Španělsku.

1. lednu 2008 obývalo Španělsko 46 063 511 obyvatel;[1] průměrná hustota zalidnění činila 91,2 obyvatele na km2. Hodně Španělů žije v západní Evropě, především ve Francii, SRN a Švýcarsku, dále v USA, Kanadě, latinskoamerických zemích a v Maroku. Španělská kolonie je i v České republice - její počátky jsou v období občanské války (1936-1939) a po ní. Naopak ve Španělsku žije početná kolonie Maročanů, Latinoameričanů, Afričanů černé pleti, Číňanů, Rumunů, a dalších přistěhovalců, včetně několika stovek Čechů. Přirozený demografický růst je nízký, přírůstky obyvatelstva tvoří imigranti. S ohledem na rozlohu země a další vlivy u obyvatel existují určité rozdíly fyziologické, charakterové, náboženské, jazykové i ve všeobecném vzdělání.

 Jazyky

Nejvýznamnějším a zároveň úředním jazykem Španělska je španělština, označovaná zde jako kastilština. K dalším úředním jazykům náleží regionální jazyky katalánština (užívaná na východě Španělska), baskičtina, galicijština a aranéština. Vedle těchto jazyků se ve Španělsku vyskytují také asturština (není sice regionální úřední jazyk, ale v Asturii je chráněna místními zákony), aragonština, extremadurština, leónština a různé přechodné dialekty, jež však úředními jazyky nejsou.

 Kultura

  • Tradiční španělská kultura je pevně zakořeněna v katolictví, jehož mocný vliv na tvorbu tradice dokazují například procesí o velikonočním týdnu „Semana Santa“. Vlivy cikánské kultury se odrážejí v tanci a hudbě Flamenca , maurské dědictví se projevuje nejvíce v architektuře (Alhambra). Španělsko proslavili světově věhlasní umělci – El Greco (řeckého původu) , Goya, Picasso, Gaudí či Miró. V posledních desetiletích nabývá ve Španělsku na významu kinematografie, ze známých režisérů uveďme již zemřelého Luise Buñuela či Pilar Miró, a soudobé tvůrce jako je Pedro Almodóvar či Alejandro Amenábar.

 Doprava

  • délka silniční sítě: 664 610 km (údaj z roku 2000)
  • nejvyšší povolená rychlost na dálnicích 120 km/hod
  • nejvyšší povolená rychlost na hlavních silnicích (značené N) 100 km/hod
  • nejvyšší povolená rychlost na ostatních silnicích 90 km/hod
  • nejvyšší povolená rychlost v obcích 50 km/hod
  • maximální povolené množství alkoholu v krvi 0,5 mg/l
  • další informace:
  • řidič nosící brýle musí mít u sebe brýle náhradní
  • není povoleno za jízdy telefonovat (ani s hands-free)
  • telefonní číslo na dopravní policii: 062
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA