Jdi na obsah Jdi na menu
 


Finsko       Obrazek

Skočit na: Navigace, Hledání

Finská republika (zastarale Čuchonsko[1], finsky: Suomen Tasavalta, švédsky: Republiken Finland) je severská země v severovýchodní Evropě, kterou omývá Baltické moře na jihozápadě, Finský záliv na jihovýchodě a Botnický záliv na západě. Finsko sousedí na souši s Ruskem na východě, Švédskem na severozápadě a Norskem na severu a na moři má společnou hranici navíc s Estonskem. Pod finskou suverenitu patří také souostroví Ålandy na jihozápad od pobřeží, které však má rozsáhlou autonomii.

 Geografie

Hlavní článek: Geografie Finska

Finsko je zemí tisíců jezer a ostrovů, necelých 10 % jeho plochy pokrývají jezera. Přesněji je ve Finsku 187 888 jezer větších než 500 m²[2] a 179 584 ostrovů, z nichž jen 80 897 leží v moři.[3] Jezero Saimaa je čtvrté největší v Evropě.[4] Finská krajina je převážně rovinatá s nízkými kopci. Nejvyšším bodem je Haltitunturi s výškou 1328 m nad mořem. Nalézá se daleko na severu Finska na hranici s Norskem. Kromě mnoha jezer krajině dominují rozsáhlé severské lesy, které zaujímají asi 76 % souše a stále se zvětšují,[5] a obdělávaná půda. Převážná část ostrovů leží jihozápadě (souostroví Ålandy) a podél jižního pobřeží ve Finského zálivu. Finsko je jednou z mála zemí na světě, která se stále zvětšuje. Od konce poslední doby ledové se země izostaticky zvedá každý rok až o 8 mm a zvětšuje se tak zhruba o 7 km2.[6]

Podnebí jižního Finska je severské mírné. V severním Finsku, obzvláště v Laponsku převažuje subarktické podnebí charakteristické studenými, někdy krutými zimami a relativně teplými léty.

Průměrné teploty ve Finsku v °C[7]
Místoúnorčervenec
Helsinky−4,917,2
Jyväskylä−8,716,0
Sodankylä−12,714,3

Počasí významně ovlivňuje jak Golfský proud, tak vnitrozemské podnebí západní Sibiře. Teploty se mohou, zejména v zimě, měnit velmi rychle. Někdy se teplota změní i o několik desítek °C během jednoho dne. V zimě je většina území Finska pod sněhem. V jižním Finsku je po většinu zimy několik desítek cm sněhu, který postupně připadává. Jezera v zimě zamrzají, obvykle v listopadu, větší jezera v prosinci. Rozmrzají pak v dubnu, případně v květnu. Zamrzají i okolní moře.

Čtvrtina finského území leží za polárním kruhem. Díky tomu se zde dá zažít půlnoční Slunce. Čím více na sever, tím je víc dnů, kdy je to možné. Na severním konci Finska v létě Slunce nezapadá po 73 dnů a v zimě nevyjde 51 dnů. V jižním Finsku pak v létě sice Slunce zapadá, ale nesetmí se. V době okolo letního slunovratu jsou noci takzvaně bílé. Okolo zimního slunovratu pak zde jsou nejkratší dny asi pět až šest hodin dlouhé.

Historie

Hlavní článek: Dějiny Finska

Archeologické nálezy prokazují, že oblast, která dnes náleží Finsku, byla osídlena již v osmém tisíciletí před naším letopočtem během doby kamenné, když se stáhl ledovec po poslední době ledové. Předpokládá se, že první obyvatelé byli především lovci.[8]

Okolo roku 5000 př. n. l. došlo k výraznějšímu oteplení a zvlhčení, což vedlo k rozvoji sídlišť. Zároveň se ve Finsku objevilo spolu s kulturou hřebenové keramiky hrnčířství.[5] Existenci čilého výměnného systému dokládají nálezy osinku a mastku z východního Finska křemene z jižní Skandinávie a Ruska, dlát od Oněžského jezera a hrotů oštěpů ze severní Skandinávie.

Dnes se soudí, že mluvčí ugrofinského jazyka přišli do Finska během doby kamenné, pravděpodobně již mezi prvními mezolitickými osadníky.

Příchod kultury šňůrové keramiky (také kultura sekeromlatů) do jižního Finska mezi lety 3200[5]2500 př. n. l.[8] se považuje za počátek zemědělství. Přesto lov a rybolov zůstal důležitou součástí hospodaření, obzvláště v severních a východních částech země, kde se i nadále vyskytovala kultura hřebenové keramiky. První známky zemědělství pocházejí z období asi 2300 př. n. l.[5] Výrazná změna v kultuře napovídá příchod nového obyvatelstva, pravděpodobně z Pobaltí,[5][8] které se stalo vyšší vrstvou a zřejmě i významně ovlivnilo místní jazyk.[5]

Doba bronzová (1500500 př. n. l.) a doba železná (500 př. n. l. – 1200 n. l.) byly ve znamení rozsáhlých kontaktů se Skandinávií, severním Ruskem a Pobaltím. Kolem roku 500 př. n. l. se ve Finsku výrazně ochladilo, což vedlo ke značnému úbytku obyvatelstva. Opětovný rozmach přišel až s římskou dobou železnou po roce 50 n. l., které byla dříve spojována s příchodem Finů, což podporují i lingvistické teorie. Novější archeologické nálezy ale tuto hypotézu nijak nepotvrzují.[8] Na konci doby železné žilo ve Finsku asi 50 000 lidí.[9]

Téměř sedmisetletá příslušnost Finska k Švédskému království je tradičně spojována s rokem 1154 a údajným příchodem křesťanství spolu se švédským králem Erikem. Podle archeologických záznamů ale bylo mezi finskými pohany mnoho křesťanů již předtím. Švédština se stala dominantním jazykem administrativy a výuky. Finština zůstala jazykem obyčejných lidí, ve které se tiskla náboženská literatura.

V letech 1808-1809 Finsko dobyly armády ruského cara Alexandra I.. Ruský car, vědom si vazeb na Švédsko a odlišnou kulturu, ustanovil Finsko velkoknížectvím v personální unii s carským Ruskem. Aby ruština nahradila švédštinu a také aby se zpřetrhaly citové vazby se Švédskem, carský dvůr a finská vláda začaly prosazovat finštinu. Přidalo se také silné nacionalistické obrozenecké hnutí. Milníkem dalšího vývoje se stalo vydání národního eposu Kalevala. Ten vyšel poprvé roku 1833 jako tzv. Pra-Kalevala (finsky Alku Kalevala). Jeho výsledná podoba pochází z roku 1849. Dalším důležitým výsledkem obrozeneckého hnutí bylo získání rovnoprávnosti finštiny se švédštinou v roce 1892.

Krátce po VŘSR, 6. prosince 1917, vyhlásilo Finsko samostatnost. Bolševické Rusko ji uznalo během měsíce. Rusko-finské vztahy však zkomplikovaly občanské války v Rusku a ve Finsku, expedice finských nacionalistických aktivistů do Karélie a do Aunusu a naopak intervenční jednotky ruských bolševiků vysílané zejména do oblasti Viipuri. Hranice mezi Finskem a Ruskem byla poprvé stvrzena Tartskou dohodou v roce 1920.

Sociální rozdíly mezi vládnoucí a pracující třídou byly ve Finsku větší než v jiných porovnatelných zemích. Do 19. století existovala zřejmá jazyková bariéra, potom se během 19. století ve Finsku vytvořila univerzitně vzdělaná meritokracie, která se cítila být pravou reprezentací národa, protože mluvila stejnou řečí a protože velká část z jejich předků skutečně byla chudými rolníky.

 
Územní vývoj Finska

V roce 1918 země prošla krátkou, ale trpkou zkušeností občanské války, která zabarvila domácí politiku na mnoho let. Ve válce proti sobě stáli vzdělaná třída, podporovaná početnou skupinou malých farmářů a císařským Německem, a nemajetní venkované a dělníci z průmyslu, kteří si připadali bez politického vlivu přesto, že od roku 1906 měli všeobecné hlasovací právo.

Během Druhé světové války Finsko dvakrát bojovalo se Sovětským svazem, který jej napadl. Poprvé v Zimní válce v letech 19391940 a znovu v Pokračovací válce od roku 1941 do roku 1944, tentokrát s podporou nacistického Německa. Na tuto válku navazovala Laponská válka v letech 19441945, kdy Finsko přinutilo Německo k odchodu ze severního Finska.

Dohody se Sovětským svazem z let 1947 a 1948 obsahovaly závazky a omezení Finska vůči Sovětskému svazu a také další územní ústupky (v porovnání s Moskevskou mírovou dohodou z roku 1940).

Po druhé světové válce se Finsko ocitlo v šedé zóně mezi Západem a Sovětským svazem. „YYA dohoda“ (Finsko-sovětský pakt přátelství, spolupráce a vzájemné pomoci) dávala Sovětskému svazu možnost vlivu na finskou domácí politiku. Mnoho politiků, jako např. prezident Kekkonen (19561981), využívalo jejich vztahů s Moskvou k řešení vnitrostranických sporů, což mělo za následek, že Sovětský svaz měl ještě větší vliv. Jiní lidé umíněně pracovali, aby čelili komunistům.

Rozpad Sovětského svazu roku 1991 Finsko překvapil a způsobil ekonomickou krizi, ale Finsko mohlo nabrat nový kurz. Roku 1995 tak vstoupilo do Evropské Unie. Finsko v EU podporuje federalismus oproti ostatním severským zemím, které převážně podporují konfederalismus.

 Politika

Hlavní článek: Politický systém Finska

Finská politika je založena na parlamentním systému, ačkoli prezident má také určité pravomoci. Většina exekutivní moci náleží vládě (Státní rada), kterou vede předseda vlády vybraný parlamentem. Státní rada je tvořená předsedou vlády, ministry jednotlivých ministerstev centrální vlády a také Kancléřem pro spravedlnost, který je nejvyšším ochráncem práv ve Finsku a dohlíží na zákonnost jednání veřejných činitelů a dodržování základních lidských práv.

Podle finské Ústavy je nejvyšší legislativní autoritou jednokomorový parlament (finsky Eduskunta). Ten může měnit Ústavu, odvolávat předsedu vlády a přehlasovat prezidentské veto. Jeho zákony nejsou předmětem k soudnímu přezkoumání. Navrhuje je Státní rada nebo některý z poslanců. Poslanci jsou voleni na čtyřleté období poměrným systémem. Volič může při volbách dávat preferenční hlasy jednotlivým kandidátům.

Soudní systém je rozdělen mezi soudy s běžnou občanskou a trestní soudní pravomocí a administrativní soudy řešící spory mezi jednotlivci a administrativními orgány státu a obcí. Jejich soudní pravomoc vystihuje následující příklad: Rodiče nespokojení s umístěním jejich dítěte do školy se mohou odvolat proti školskému výboru k administrativnímu soudu, protože umístění do školy je administrativní rozhodnutí. Finské právo je kodifikované a soudní systém sestává z místních soudů, oblastních odvolacích soudů a Nejvyššího soudu. Administrativní větev sestává z administrativních soudů a Nejvyššího administrativního soudu. Administrativní proces je populárnější, protože je levnější a představuje pro stěžujícího menší finanční risk. Navíc existuje několik zvláštních soudů pro některé oblasti administrativy.

Parlament vznikl v roce 1906, kdy začalo platit všeobecné hlasovací právo. Největší strany v něm zastoupené jsou

Je nutno poznamenat, že Finsko zůstalo během Studené války demokratické, ačkoli politická atmosféra byla velmi ovlivněná sousedícím Sovětským svazem. Poměry sil stran se ve volbách mění jen mírně, ale některé dlouhodobé trendy jsou viditelné.

Finská Ústava a její místo v soudním systému jsou neobvyklé, protože neexistuje žádný Ústavní soud a Nejvyšší soud nemá výslovné právo prohlásit nějaký zákon za neústavní. V principu, ústavnost zákonů je ve Finsku ověřena hlasováním v parlamentu. Nicméně Ústavní komise posuzuje nejasné zákony a doporučuje změny, pokud je nutno. V praxi Ústavní komise plní povinnosti Ústavního soudu. Finskou specialitou je možnost přijímat v obyčejných zákonech výjimky z Ústavy, které jsou přijaté stejným postupem jako Ústavní dodatky. Příkladem je třeba zákon o stavu pohotovosti, který dává Státní radě výjimečná práva v případě národního ohrožení. Protože tato práva hrubě porušují základní ústavní práva, zákon byl přijat stejným způsobem jako ústavní dodatek. Nicméně může být zrušen stejným způsobem jako běžný zákon.

Všechny finské soudy mají povinnost dát přednost Ústavě před obyčejným zákonem. Tato pojistka však zatím nikdy nebyla využita.

Jediné další evropské země, které nemají Ústavní soud, jsou Nizozemsko a Spojené království (které nemá psanou Ústavu vůbec).

 Administrativní dělení

Hlavní článek: Administrativní dělení Finska


Dnes má Finsko šest administrativních krajů (finsky lääni). Pravomoc kraje je součást výkonné moci národní vlády. Systém dělení zůstal bez velkých změn prakticky od jeho vzniku v roce 1634 až do nového rozdělení na větší kraje v roce 1997. Od té doby se používá toto členění:

  1. Jižní Finsko
  2. Západní Finsko
  3. Východní Finsko
  4. Oulu
  5. Laponsko
  6. Ålandy

Ålandy mají rozsáhlou autonomii. Podle mezinárodních dohod a finských zákonů regionální ålandská vláda řeší některé záležitosti, které jinak přísluší do pravomocí krajů. Ålandy požívají také mnohých výjimek ze zákonodárství Evropské Unie..

Ve Finsku je stále patrné dělení na regiony vzniklé postupnou kolonizací Finska. Dialekty, folklór, zvyky a pocity lidí k příslušnosti jsou spojeny s historickými provinciemi Finska, i když se díky přesídlení 420 000 obyvatel Karélie během druhé světové války a urbanizace v druhé polovině 20. století mnoho rozdílů zjemnilo.

Místní vláda je dále organizována do 432 samosprávných obcí (finsky kunta). Od roku 1977 není žádného rozdílu mezi městy a ostatními obcemi. Obce spolupracují ve dvaceti regionech. Obce mají poměrně rozsáhlou samosprávu, mohou si například určit, jak vysoké daně se budou na jejich území vybírat.

 Ekonomika

Hlavní článek: Ekonomika Finska

Finsko patří mezi vysoce industrializované ekonomiky s volným trhem. Na hlavu vyprodukuje zhruba stejně jako Spojené království, Francie, Německo nebo Itálie. Životní standard ve Finsku je proto vysoký. Mezi klíčové ekonomické sektory se řadí průmyslová výroba, hlavně zpracování dřeva a kovů, strojírenství a odvětví telekomunikací (jmenujme firmu Nokia) a elektroniky. Důležitost obchodu podtrhuje fakt, že se vyváží téměř třetina z HDP. Až na dřevo a několik nerostů závisí hospodářství Finska na dovozu surovin, energie a také některých součástí vyráběného zboží.

Zemědělství je soběstačné v základních produktech, přestože ho omezuje podnebí. Značná část venkovského obyvatelstva pracuje v lesnictví, které patří mezi důležité exportní příjmové zdroje.

Ekonomický růst Finska se v posledních letech pohybuje v řádu procent. Rychle se zvětšující integrace se západní Evropou – Finsko bylo jednou z 11 zemí, které v roce 1999 přijaly euro – bude po příští léta finské ekonomice dominovat.

 Demografie

 Jazykové skupiny

Ve Finsku jsou dva úřední jazyky: finština, kterou mluví 92 % obyvatel, a švédština, mateřský jazyk pro 5,5 % populace. Etničtí Finové a finští Švédové tvoří, jak se obecně přijímá, společný národ. Finští Švédové žijí především v pobřežních oblastech. Díky tomu přetrvává mezi etnickými Finy a finskými Švédy jemný kulturní rozdíl, kdy etničtí Finově jsou spíše zaměřeni na jezera a les a finským Švédů patří spíše pobřežní kultura. Nicméně tato diferenciace je velmi malá a obecně menší než rozdíly mezi kulturami východního a západního Finska.

Dalšími menšinovými jazyky jsou ruština a estonština. V Laponsku žije asi 6500 Sámů (nebo též Laponců) s vlastním ugrofinským jazykem ze skupiny sámských jazyků. Těmi mluví asi 3000 z nich.

 Náboženství

Většina Finů (84 %) se hlásí k Finské evangelické luteránské církvi, 1% menšina potom k Finské pravoslavné církvi. Zbytek věřících tvoří poměrně malé skupiny protestantů, římští katolíci, muslimové a židé. 14 % obyvatel je pak bez vyznání. Nutno zdůraznit, že mezi aktivně věřící se řadí jen velmi malá část populace. Ve Finsku lidé platí církevní daň, pokud náleží k některé z církví.

 Rozmístění a přesuny obyvatelstva

Po Zimní válce (potvrzené výsledkem Pokračovací války) muselo být 12 % populace Finska přesídleno. Válečné reparace, nezaměstnanost a nejistota v šancích zůstat suverénním a nezávislým státem na Sovětském svazu vedla ke značné emigraci slábnoucí až v sedmdesátých letech. Do té doby emigrovalo zhruba půl milionu Finů, hlavně do Švédska. Asi polovina emigrantů se později vrátila zpět.

Od konce devadesátých let Finsko přijímá uprchlíky a imigranty v měřítku porovnatelném se skandinávskými zeměmi, ačkoli jejich celkový počet ve Finsku je o mnoho menší. Značný podíl imigrantů pochází z bývalého Sovětského svazu, kteří se považují za etnické Finy. Dnes se ve Finsku mluví více než dvaceti většími jazyky (mluvčích více než tisíc).

Finská populace byla vždy koncentrovaná v jižní části země, což urbanizace ve 20. století ještě zvýraznila. Největší a nejdůležitější města ve Finsku jsou Helsinky, Tampere, Turku a Oulu, přičemž Oulu je jediné město v severním Finsku s více než 100 000 obyvateli.

 Kultura

Stará finská kultura vychází z původního finského pohanství. Vánoční dárky dětem nosí Joulupukki, místní varianta Santy Clause.

Národním finským eposem je Kalevala. Ze spisovatelů jmenujme Miku Waltariho a Tove Janssonovou, autorku oblíbených pohádek o Mumíncích. Velmi oblíbeným je sport, úspěšnými sportovci byli či jsou například Paavo Nurmi, Teemu Selänne či Mika Häkkinen. K životu každého Fina neodmyslitelně patří sauna, náleží zde ke standardnímu vybavení domácnosti.

Za největšího architekta se považuje Alvar Aalto.

 Hudba

Finským národním hudebním nástrojem je strunné kantele, mezi finskými skladateli vynikl zejména Jean Sibelius. Velmi oblíbené jsou rockové a metalové kapely například Nightwish, HIM, The Rasmus, Apocalyptica, Children of Bodom, Finntroll a mnoho dalších. V roce 2006 vyhrála finská hard rocková/heavy metalová skupina Lordi Velkou cenu Eurovize s 292 body (nový rekord) písničkou Hard Rock Hallelujah. Známí jsou také například finská folková skupina Värttinä, rockoví Leningrad Cowboys a v 70. letech 20. století velmi úspěšní Hurriganes. Finská metalová scéna bývá často označována jako nejlepší na světě.

 Svátky

Všechny oficiální svátky ve Finsku jsou ustanoveny zákonem. Svátky se dělí na křesťanské a sekulární (světské), ačkoli mnoho křesťanských svátků jen nahradilo původní pohanské svátky. Mezi nejdůležitější křesťanské svátky patří Vánoce, Tří králů, Velikonoce, Nanebevstoupení Páně, Svatodušní neděle a Svátek Všech svatých. Sekulárními svátky jsou pak Nový rok, 1. máj (finsky Vappu) a letní slunovrat.

Mezi oficiální svátky se řadí navíc všechny neděle. Když se pracovní týden ve Finsku zkrátil na 40 hodin, ze sobot se prakticky staly také svátky, i když ne oficiální. Velikonoční neděle a Svátek Všech svatých jsou neděle, kterým předchází zvláštní druh sobot.

Obchody musí mít ze zákona v neděli zavřeno. Výjimkou jsou letní měsíce (od května do srpna) a předvánoční sezóna (listopad a prosinec). Obchody s méně než 400 m2 plochy mohou mít v neděli otevřeno po celý rok kromě oficiálních svátků a některých nedělí, jako jsou třeba Den Matek nebo Den otců.

 Další poznámky

 Postavení v mezinárodních žebříčcích

  • Lavery, Jason (2006). The History of Finland. Westport, Greenwood Press.

 Reference

  1. Slovník spisovného jazyka českého I. A–M. Redakce Bohumil Havránek. 1. vyd. Sešit 3. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1958-8. (1311 s.) Heslo „Čuchonec“, s. 270.
  2. . Dostupné online.
  3. . Dostupné online.
  4. . Dostupné online.
  5. a b c d e f . Dostupné online.
  6. . Dostupné online.
  7. . Dostupné online.
  8. a b c d JUTIKKALA, Eino; PIRINEN, Kauko. Suomen historia, Dějiny Finska. Překlad Lenka Fárová. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1999. ISBN 80-7106-406-8. S. 7-12.
  9. . Dostupné online.
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA